Září 2007

O lásce

14. září 2007 v 21:43 Básně
Láska je magická moc,
jež křísí věci mrtvé,
věci,jež se zdály býti mrtvými,
věci, jichž jako by už ani nebylo.

Lidé nežijí tím, že se o sebe starají, ale že je v nich láska.

Neodháněj nikdy lásku od sebe.
Je jí tak málo na světě.
Co všechno se nenazývá láskou!
A bývají to mýdlové bubliny,
které se nejlehčím závanem rozpadají
v nic. - Komu však cit pravé lásky
jednou vrostl do srdce,


Uctívám Lásku,je jí zatraceně málo,
já chtěla milovat,
ale nebylo mi přáno,
možná mi to krásné připadalo,
ale asi se mi to jen zdálo,
možná zas zítra až probudím se ráno.


Uctívám přátelství,to mnohdy víc než Láska je,
někdy bolí,
ale to pravé zůstává,musíš to poznat sám,
je spoustu lidí co na přátele si hraje,
jen ten pravý jde s tebou do boje
a takový přátele já mám.

Bojíš se Lásky,tvrdíš,že Láska bolí
ano máš pravdu,ale je i krásná a ty to víš
je kořením života a života je i solí
a svým odříkáním se jí nezbavíš.


Bojíš se citů,toho zvláštního pocitu,
když miluješ a máš rád,
vím hodně si prožil a hodně ztratil,
myslíš že nová Láska už nepřijde,
a bojíš se už milovat.


Když tedy milovat se bojíš,
tak věř v Lásku přátel,
je mnohdy silnější a jak se zdá,
i tu Lásku citů,které se tolik bojíš,
přátelská Láska překonná.


Dovol mi být tvou přítelkyní,
a dovol mi Tě ráda mít,
jsi člověk,kterýho si děsně vážím,
a vím že takové přátelství,
si člověk musí zasloužit.


Neustále šeptal jsi mi slova lásky,
byla jsem jak smyslů zbavená,
tenkrát měla jsem si uvědomit,co to znamená,
a nedělat si dneska vrásky.


Když někdo Lásku slibuje,
umí sladký být jak med,
chvástá se,toká,nad úspěchem si libuje
a já hlavu zblblou mám,
ale pak přijde rána a to hned.


Hned jak Lásky nabaží se,
tak zevšední mu a jak se zdá,
je to sobec,že ubližuje,to nevadí mu,
vrásky si proto nedělá,
odchází.......neotočí se.


Bolí to,pláču a každou další slzou říkám si,
byla to ta pravá Láska? Mám se další Lásky bát?
Pak kdosi přijde,pohladí mě
a řekne slova"mám Tě rád"
a já jsem zas tam, kde jsem byla,
ale Láska kvete do krásy.


Chtěla bych být Vílou tvých snů,
lásku mít a lásku dát,
být s tebou do konce našich dnů,
a do té doby s tebou se smát.

Chtěla bych tvou Vílou být,
a ty bys mohl být princem mým,
nádherně jeden druhého mít,
podělit se s životem svým.

Budu tvou Vílou,budeš-li chtít,
a budu se s tebou smát,
nenechám nikoho lásku nám vzít,
budu-li vědět,že máš mě moc rád.

Chtěla bych být Vílou tvých snů...

Kdyby si člověk mohl třeba něco přát,
přání, jak od zlaté rybičky,
nevím jestli bych si něco přála,
asi bych se spíš měla bát,
nevěřím na sladké řečičky.


Přeci jen,ale kdyby přání splnitelné bylo,
co přát si ze všeho nejvíce?
Co člověku by pomohlo a uspokojilo?
Bohatství?Krása?Plná lednice?


Přemýšlím nad přáním,
i když vím,že zázraky se nedějí,
Asi přála bych si pro všechny

O sněhulce trochu jinak

14. září 2007 v 21:41

O SNĚHURCE TROCHU JINAK

Uprostřed lesa na paloučku,
Sněhurka a sedm kloučků,
velkých jako pípa štěně,
žijou si tam spokojeně.

Když jednou těch sedm zmetků
šlo zas plnit pětiletku,
na chaloupku kdosi buší,
Sněhurka však nic netuší.

Před chaloupkou stojí babka,
v ruce hůl a v krosně jabka,
a na hlavě z pod čepice,
vykukuje bradavice.

"Kúp ceruško jabko rudé,
když zaváháš, už nebude.
Ber to jabko!", řekla můra,
"A naval mi za něj bůra!"

Jabko přímo láká k snědku,
Sněhurka jí dává pětku,
"Tady máte" špitla tížko,
"zbytek máte jako dýško."

Zakousla se, vše se točí,
vše se chvěje,
"To je vražda!", tiše hlesla,
na kovral v předsíni klesla.

Trpajzlíci už jsou tady,
Sněhurčiny bujné vnady,
ztratily svůj žár a teplo.
"Vožrala se zas pometlo!"

"Kdepak špitám, už je po ní!"
Brumla, předák, slzy roní.
"Do Zlína hned zajedu,
a vyjednám to na středu."

"Kremaci ne! Nech ji tady,
pojď se najíst, šilhám hlady.
Načpak asi máme vědu,
necháme ji u nás, v ledu."

Otrávená prudkým jedem,
obložená suchým ledem,
k smrti krásnější než kdysi,
bledost zvýraznila rysy.

Přešly roky, sedm zmetků
plní další pětiletku.
Na chaloupku kdosi buší.
Fešák, hrozně mu to sluší.

"Otevřete, hola, hola!"
marně do okénka volá.
"Nikde ani živá duše,
jsou snad hluchý?!" praví suše.

Klika cvakla, dvéře letí,
jinoch vchází do dveří,
na kovralu dívka krásná,
vlastním očím nevěří.

"Vzbuď se panno!", jinoch šeptá,
políbil ji bílou líc,
vzdychla, špitla:
"Dál mě líbej, a přitul se ke mě víc..


Polibků je víc a více,
sladkých jako s včelím medem,
pak se spolu milovali,
obloženi suchým ledem.

Schváceni tou denní prací,
trpajzlíci se zas vrací.
"Eh, co v chaloupce se děje,
že se od základů chvěje?"

Šmudlu pošlou coby zvěda,
"Vetřelcovi budiš běda!"
Zvěd už spátky rychle běží,
druhý dech popadá stěží.

"Chlapci, Sněhurka zas žije,
avšak kdosi nám ji bije!
Divné na ní zkouší chvaty,
rozerval už na ní šaty!"

"Chlapi, za mnou!", Brumla velí,
hned z chaloupky princ nahý letí,
Sněhurka však vzteky prská:
"Táhněte vy cházko mrzská!"

Místo díků, lásky vřelé,
nakopla je do p...le.

Přešly roky, na paloučku,
dívka chová sedm kloučků
a šeptá jim slova sladká
Sněhurka, svobodná matka!