Moje smrt

6. července 2007 v 9:35 |  Básně
Moje smrt

Může to začít, jak normální den,
Stačí se jen obléknout a jít ven.
Nadechnout a nabrat směr do školy,
Octnout se na studentském válečném poli,
Kde svádíš boje jako ostatní
O známky a učitelské uznání.
Oběd, návrat, drobná příprava,
Oby sis kantory nepohoršil/a.
Vzpomínka na milovanou,
Která je pro tebe však ztracenou.
Jdeš se pobavit s přáteli,
S nimi vypiješ dvě kofoly.
Večeře, koupel, dobrá noc,
To vše znáš dobře moc.
S pocitem vítězství nad životem
Uleháš a usnout chceš jen.
Hlava ponořená do polštáře,
Deka natažená do tváře,
těžkne ti víčka, hlava se sklání,
Už plánuješ jen ranní probrání.
Náhle dveře dokořán, světlo svítí,
Otec křičí z dveří k tobě letí
A rány od něj létají,
I když důvod nemají.
Pak přijde na řadu i máma,
Řve na ní jaká je to kráva.
První padla na její tvář,
Ty už vidíš oslnivou zář.
Jen necháváš krev stýkat,
A nepřestáváš dýchat,
Oči se ti mlží
A vzpomínky množí.
V ruce ti těžkne žiletka,
Zbarvená krví celičká.
Přemýšlíš, zdali ti někdo může pomoci,
Ale zůstáváš sám ležet bezmocný.
Rozhodl/a ses na světě nechat vše,
Nepřestává ti hrát zádušní mše.
Začínáš si vybavovat,
Co jsi chtěl prožívat.
Tu milovanou jsi opustil,
Ani její rty neokusil.
I když by ti polibek nevtiskla,
Stále může zůstat naděje jiskra.
Nedošlo ti, co se může stát,
Kdyby o tebe chtěla stát.
Však vybral/a sis cestu,
Z které není zpět návratu.
V uších ti zvonek zní,
Ruce ti bez přestání brní,
Tvé oči již nevidí,
Sotva ještě bdí.
Dech se změnil v nepoznání,
Ze srdce sotva vychází tikání.
Krev nemá jak stýkat,
Přestal si dočista dýchat.
Ležíš v zkrvavené louži,
Po které se pár lidí bude soužit.
Vpíjí se do oblečení,
Zažíváš nove zrození,
Ocitáš se v jiném světu,
Buď v nebi nebo peklu.
Tvůj život v naší dimenzi končí,
Tvé činy se teď sloučí
A nad hrobem ti o nich mluví,
Že jsi nebyl tak špatný, kdo ví…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.